歌词
[Verse]
Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu –
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
,,Nuž, dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.
[Verse]
,,Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již.“
A pili - král však náhle prsknul -
,,To, že je víno? tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.
[chorus]
,,Eh - vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
,,a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebná česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!
[verse]
Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!“
[Verse]
Přec zas číší k ústům zdvih,
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel ret a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po ja
pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.
„Ba, je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst už úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? - Na mou víru,
tys oslep, páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
A dej mi dobrou míru!
„Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím se už vpili!“
„Nu, vidíš králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však květe po svém, v osobité kráse –“
teď přerušil svůj náhle klid,
hned rozveselen Vilhartice -
„ach, přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!“
